sobota 14. dubna 2018

Detox pleti s Elixir Jeunesse

Je tomu už nějaký ten pátek, co jsem dostala díky portálu Ženy, s. r. o., příležitost otestovat jarní novinku letošního roku - detoxikační řadu Elixir Jeunesse od značky Yves Rocher. Konkrétně se jednalo o čisticí gel, denní krém s SPF a noční krém.


Kosmetiku Yves Rocher jsem nikdy zvlášť nepoužívala, takže jsem byla přirozeně velmi zvědavá, jak celé testování proběhne. Zvláště proto, že jinak dávám v péči o pleť značný prostor přírodním olejům, kterým je velmi těžké konkurovat.

Jakmile jsem si na poště vyzvedla balík, začala jsem produkty pečlivě zkoumat a testovat jejich vlastnosti. Celkově mi celý proces zabral několik týdnů, abych předešla nějakým odchylkám.


Jako první bych zmínila denní péči o pleť s SPF 30. Používám ji každý den před nanesením make-upu a jsem s ní poměrně spokojená. Textura je trochu odlišná od běžných krémů, více se podobá textuře krémů na opalování. Snadno se roztírá a rychle se vstřebá. Ze začátku jsem se trochu bála, zda nebude dělat neplechu s dekorativní kosmetikou, (některé krémy mají tendenci dělat na pleti cucky), ale tato obava se ukázala jako lichá.

Myslím si, že by tento krém mohl vyhovovat především těm z vás, které mají mastnou pleť, protože po nanesení krému mi zcela odpadla potřeba tvář ještě pudrovat. Tato řada je nicméně určená pro všechny typy pleti, takže ji mohu doporučit i ostatním z vás (pokud tedy netrpíte vyloženě atopickou a silně problematickou pletí, kde je potřeba sáhnout po jiné cílené péči). Kladně taktéž hodnotím i dobře zvolenou výši SPF. Jako celoroční pihatá bledule se sklony k rychlému spálení běžně používám krém s SPF 50, ale na ten je v tento moment ještě příliš brzy.


Jako další tu mám čisticí gel, který jsem si velmi oblíbila. Používám ho vždycky večer při odlíčení. Obsahuje drobné mikročástice rostlinného původu, které při masáži pleti fungují zároveň jako peeling. Produkt vždy nanesu na lehce navlhčenou pleť, kterou pak masíruji prsty asi minutu či dvě. Pak tvář umyji vodou a je hotovo. Není ho potřeba ani nijak moc, protože hezky pění (na celou tvář stačí množství zhruba o velikosti pětikoruny).

Pleť je po umytí krásně čistá a hebká, jen v mém případě pak musím bezprostředně po čištění sáhnout po nočním krému, protože pokud jsem to neudělala, do několika minut jsem cítila na sušších částech obličeje mírné pnutí. Opět bych tedy mohla produkt doporučit spíše na normální až mastnější pleť. Pokud máte pleť suchou, můžete produkt používat taktéž bez omezení, jen se po něm musíte namazat. :) (Žádné velké drama.)



Nakonec tu mám noční krém s vyhlazujícím a omlazujícím účinkem, který na pleť nanáším vždy po vyčištění. Má příjemnou vůni a jemně hutnější texturu, takže mě po čištění hezky promázne.

Do pleti se rychle vstřebá a zanechá po sobě jen jemně vláčný film. Ráno je pleť příjemně hebká a nadýchaná. Nemám tedy důvod pochybovat o tom, že při dlouhodobém používání dokáže pleť vyhladit a napnout. (Což já ve svých letech ještě nedovedu úplně posoudit.) Na druhou stranu - půjčila jsem ho na pár dní mamce a ta si ho nemůže vynachválit, (dle jejích slov je pleť viditelně plnější a hebčí), takže to můžete brát jako dostatečně podložené svědectví od zralé ženy. :)

Celkové hodnocení

Mé finální hodnocení této řady je kladné. Osobně bych ji doporučila spíše majitelkám normální a mastné pleti, včetně pleti zralejší. Co se týče detoxikace pleti, nejsem si jistá, zda existuje nějaké objektivní měřítko, dle kterého by se dalo jasně určit, že je pleť detoxikovaná, na druhou stranu pleti tyto produkty nijak neškodí a to je, myslím, to hlavní.

Pokud hledáte produkty bez silikonů, parabenů a dalších škodlivých látek, určitě se na ně podívejte. Obaly jsou vyrobeny z ekologičtějších materiálů, takže jsou i šetrnější k životnímu prostředí.

Co si o této řadě myslíte vy?

úterý 27. března 2018

Vítání jara: Focení s Lu Cink Art

Dnešní článek bude o focení, které jsem zrealizovala před týdnem s fotografkou Lu Cink Art. Na focení jsme se domlouvaly už jakou dobu. Minulý rok jsme se spojily kvůli projektu fotek inspirovaných Alfonsem Muchou, ale nějak to úplně nevyšlo.

Po roce jsme ale opět přišly do kontaktu a začaly jsme přemýšlet nad tím, co by z naší spolupráce mohlo vylézt. Lucka má ráda Skotsko a staré legendy a já zase chtěla něco trochu více bojovného. Spojily jsme síly a vznikl koncept nezávislé Skotky. (S Luckou jsme si padly do noty, obě totiž milujeme seriál Outlander, který se tohoto tématu značně dotýká.) 

Domluvily jsme se na setkání v jedné okrajové části Brna a vydaly jsme se hledat co možná nejfotogeničtější stromy, do kterých by se zároveň neopíralo ostré polední sluníčko. Já na sebe hodila její pončo s tartanovým vzorem, přepásala ho páskem a navěsila na sebe několik šperků. 

Musím říct, že ačkoliv bylo nádherně, byla při focení ukrutná zima. Ale co by člověk neudělal pro pár dobrých fotek, že? (Alespoň tedy v mém případě.) K dispozici jsme měly i meč, ale nakonec bych řekla, že se nejvíce povedly fotky, které jsou více propojené s přírodou. :)






neděle 25. března 2018

Expedice Pálava: hrady, divočina a oslava narozenin.

Teploty se konečně trochu umoudřily, což znamená, že nadešel čas trávit více volných chvil někde venku. Navíc - proč nespojit příjemné s užitečným? Má sestra má tento víkend narozeniny, což si samo o sobě žádalo něco zajímavějšího, než jen sedět a tlachat u dortu v pohodlí domova.

Po dlouhém přemýšlení jsme se shodli, že na její počest uspořádáme expedici po Pálavě, kterou máme, coby kamenem dohodil. Všechno jsme pečlivě naplánovali, takže už nezbývalo nic jiného, než čekat. (Jo, a taky vymyslet vhodný dárek.)

K tomu vymýšlení dárků se ještě na chvilku vrátím. Letos to totiž nebylo vůbec jednoduché. Vzhledem ke stále probíhající rekonstrukci domu jsem musela vyloučit všechny své obvyklé dárky, jakými jsou kosmetika či knihy. Přeci jen - ani na jedno nemáte při stavebních pracích moc chuť ani čas. 

Nakonec jsem se ale uchýlila k tomu, že jsem své sestře jako dárek sestavila dárkový balíček na míru, do kterého jsem vybrala věci, o kterých jsem si byla jistá, že ji potěší. Když byl balíček doma, při jedné cestě na nákup mi v obchodě padl zrak na relaxační polštář ve tvaru sovy. Moje sestra sovy miluje, takže nebylo pochyb, že se mnou odejde domů.

Bylinná koupel se dá použít jak na tělo, tak na vlasy. Do balíčku jsem taktéž přihodila obligátní čokoládu, tentokrát v kombinaci gurmánského dua s okvětními lístky květin. A nakonec - alkohol by taktéž neměl chybět, takže si do balíčku našla cestu i malá placatka griotky.  

Sova má uvnitř mikroperličky, takže se dokáže přizpůsobit tvaru těla.

Předání dárků proběhlo už v pátek, protože celý sobotní den byl zasvěcen již zmíněné expedici. Ráno jsme se nasnídali, sbalili jídlo, (protože cestou jsme pořádali piknik), a vydali jsme se do Pavlova, kde jsme zaparkovali a začali se pomalu škrábat na Děvičky. Cestou v lese nás obklopila záplava sněženek. Měla jsem chuť si jich pár natrhat, ale nejen, že jsou chráněné, ale také jsem tušila, že by celou akci nezvládly v dobrém stavu.

Na hradě jsme se pokochali vyhlídkou a dali si první část z našich piknikových zásob. Krom vína a čaje jsme se pustili do vaječných chlebů a hummusu.


Krásné počasí vyhnalo na hrad poměrně hodně lidí, i tak jsme ale měli ve strážní věži celkem soukromí. Uznejte, že kvůli tomu výhledu byste se k tomu výšlapu také přemohli.


Po prozkoumání zříceniny jsme se přes hřeben, (či stolovou horu, chcete-li), vydali směrem k Sirotčímu hrádku, který se nachází na kopci nad Klentnicí. Vždycky mě hrozně zajímalo, jak dlouho trvá přejít celý vrch  Pálavy z jedné strany na druhou. (Dnes ráno už to vím. Při svižné chůzi hodinu a čtvrt.)

Co by to ale bylo za výlet, kdybychom nedělali i krátké odbočky na vyhlídky a nezkoumali zvláštnosti místního terénu. Cesta tam nám tedy zabrala podstatně déle, než jsme si mysleli, takže jsme do Klentnice dorazili těsně před pátou odpoledne.


Prošli jsme Klentnicí a vydali jsme se asi na dvacetiminutový výšlap na Sirotčí hrádek, (odkud je, mj. vidět i Svatý kopeček v Mikulově). Protože se už připozdívalo, cestou jsme už mnoho dalších turistů nepotkali. Takže jsme měli celou zříceninu převážně sami pro sebe.


Přístupné je pouze torzo paláce. Zbytky strážní věže, (na balvanu po levé straně), jsou nepřístupné. I tak se dostat nahoru znamená poměrně velké dobrodružství, díky kterému se hezky prolezete ve skalních proláklinách a jediné, co vás dělí od poměrně strmého pádu ze skály, je masivní kovový řetěz, který je připevněný po straně. Vyšplhali jsme až do toho úplně prvního okénka dole ve věži. :)

Cestou zpátky už bylo slunce dost těsně nad horizontem. Bylo tedy nutné přidat do kroku, protože nás ještě stále čekala celá cesta přes horu až do Pavlova. Na poklidný piknik pod hradem už tedy nedošlo.

Z Klentnice jsme se vydali po modré turistické značce, která skýtala o něco pohodlnější variantu, než cesta, po které jsme původně přišli, (ta ale měla pro změnu zajímavější výhledy do kraje). Vedla nás převážně po vrstevnici a veškeré významnější klesání a stoupání bylo po schodech.

Zhruba ve čtvrtině naší cesty slunce zapadlo, takže situace začala být poněkud méně standardní. Terén byl značně rozbahněný a pod nohy se nám pletly kameny a kořeny. Úplná tma nastala při absolvování posledního úseku - od vysílače směrem k Děvičkám. Naštěstí se jednalo o poměrně krátký úsek cesty. Svítit bylo potřeba už jen při sestupu od hradu do Pavlova. (Už při cestě nahoru jsem si všimla, že je svah prošpikován balvany a systémy kořenů. Kdo by to riskoval?)

Nakonec jsme zdárně dorazili v pořádku k autu.

Výlet to byl krásný a myslím, že oslava narozenin s ním spojená se taktéž povedla. Jen tedy musím dodat, že poslední fáze celé akce byly značně vyčerpávající a vzhledem k okolnostem i celkem dramatické.

P.S. Žádného ducha z hradu Děvičky jsme při cestě zpátky nepotkali. 

neděle 18. března 2018

Když světlo miluje stín

Dnešní článek bude opět jedním z těch fotografických, jelikož se mi tu nastřádalo pár fotek z různých focení a zároveň není nic zvláštního k recenzi, (krom faktu, že mi odešel telefon, takže už si asi tak 24 hodin zvykám na nový).

Ten dnešní věnuji focení, které jsem absolvovala zhruba před měsícem s Koralin, se kterou se běžně potkáváme na workshopech foto školy. Přišla s nápadem zachytit světlo a stín a na mne se obrátila hlavně proto, že ví, že budu trpělivě stát a držet na místě, dokud to bude potřeba. :)

Když jsme se setkaly, začalo velké přemýšlení nad tím, jak to udělat, abychom dosáhly nějakého fotogenického stínu, který by byl zároveň dostatečně vidět. No - co vám budu povídat. Není to vůbec snadné, zvlášť, pokud nefotíte v ateliéru. Nakonec jsme si ale poradily. Za pomoci malé lampičky, záclon, žaluzií a cedníku. Vyzkoušely jsme i papír s vystřiženými tvary, ale tento postup se nám moc neosvědčil.

Každopádně to byla zábava. Zejména když z konzole sundáte záclonu a zjistíte, že jste ji tam mohli klidně nechat viset. :) Ale tak, dějí se i horší věci v lepších rodinách.




pondělí 12. března 2018

Z deníku zámecké paní: Pondělí na zámku Slavkov

Dnešní den bych označila jako ''typické'' pondělí. Ráno vstanete z postele, obléknete a učešete se jako normálně. Dáte si kafe a něco k snídani a jdete do práce.Vše je v podstatě jako vždycky, jen s tím rozdílem, že místo do kanceláře zamíříte na zámek. V mém případě na zámek Slavkov u Brna.

Ne snad, že by se ze mě stal průvodce či renovátor fresek. Dnes jsme na zámku představili nový projekt, který se bude týkat památek a domácího turismu. (Zatím vám ale nic neřeknu. Brzy se dozvíte víc.) V překladu to znamená několikahodinovou konferenci, kde se řeší vše, co se týká praktického provozu.

První, co stojí za zmínku - v zámku byla neskutečná zima. Můžeme to však s naprostou jistotou přičítat tomu, že turistická sezóna ještě nezačala a ještě nedávno panovaly poměrně kruté mrazy. V případě, že je vaším obydlím několik set let starý objekt, musíte s nějakou tou zimou počítat.

Program začal až v 11, takže jsem měla možnost se po zámku trochu porozhlédnout. V průběhu přípravy kávy do obřích termosek jsem přemýšlela, zda mě v odlehlé kuchyňce svojí přítomností neobšťastní některý z místních duchů. Bohužel se tak nestalo, takže budu doufat, že budu mít tu čest někdy příště. Když bylo občerstvení připraveno, začali se trousit první účastníci.


Jakmile byla hlavní část programu u konce, vydali jsme se na plánovanou prohlídku zámku. Sice jsme na ni měli jen omezený čas, i tak jsme ale viděli mnoho krásných pokojů a zákoutí. Nedalo mi to a celou dobu jsem očima kmitala, co stojí za to vyfotit.


Během výkladu jsem se několikrát zamyslela nad tím, jak se na takovém místě asi žilo. Oproti dětství, kdy jsem si život princezen značně romantizovala, už dnes dokážu vzít v úvahu i věci praktické. Představte si, že celý den někoho naháníte po 120 pokojích. (Ke všemu v případě, kdy druhý nechce, abyste ho našli.) Nebo že máte všechny pokoje průchozí minimálně ze dvou stran. Vůbec nebudu komentovat již zmíněnou zimu a množství času, které někdo stráví úklidem a údržbou.


I když to může znít zvláštně - některé věci měli naši předkové neskutečně promyšlené. (Například, když nám průvodkyně řekla, že obří amfóry nad kamny se plnily vodou, bylinami a oleji. V podstatě se jednalo o jistý druh aromaterapie tak, jak ji známe dnes.)


Stejně tak ale obdivuji všechny kusy nábytku, které jsou jasnou známkou kvality. Nejraději bych se posadila a delegovala svoji práci a povinnosti někam dál. 


Obecně mám tento typ akcí ráda. Nejen, že se na nich projedná vše důležité, ale také zbude trocha času na to, aby člověk něco viděl a zažil. 

Když akce skončila, musela jsem udělat malou rekapitulaci. Člověk by si na takový příbytek rychle zvykl, na druhou stranu - po zvážení všech pro a proti bychom měli být rádi za své soukromí a za výdobytky moderní doby. 

Návštěvu zámku každopádně mohu vřele doporučit. :) Jsem si jistá, že nebudu jediná, ve které vyvolá dojem, že je na jeden den zámeckou paní.

P.S. Jdu přemýšlet, jak na svůj strop dostanu štuky, andělíčky a nákladnou výmalbu.

neděle 4. března 2018

Drogerková výprava: Novinky za měsíc únor

Jako každý normální smrtelník občas zaběhnu do drogérie. Většinou jdu za konkrétním produktem, který si předem vyhlédnu, (a ještě předtím si pečlivě pročtu hodnocení a recenze). Ale občas se stane, že mi do košíku padne něco, co jsem neměla vůbec v plánu koupit. (A myslím, že v tomto ohledu nás bude trochu víc.)

Tentokrát mi do oka padla limitka tělové kosmetiky a nutnost rozhodla, že bych měla doplnit zásoby šamponu. Jak to nakonec dopadlo?


Na úvod bych začala svým hodnocením tělového mléka z limitované edice.

Myšlenka, že bych se po něm měla poohlédnout, přišla v podstatě ihned, co jsem viděla obal. (Ano, o produktu a jeho kvalitě to moc nevypovídá, ale ta kočka ve skafandru mě prostě zcela uchvátila.) Dlouho předtím jsem zvažovala koupi o něco dražšího tělového krému, ale rozhodla jsem od toho na čas upustit.

Abyste tomu rozuměli - nikdy jsem nebyla velkým fanouškem tělových mlék. I když už jsem doma nějaké měla, bylo mi hrozně zatěžko se dokopat k jeho používání. Krom toho, že mléko po koupeli vždycky hrozně studí, nebaví mě na to soustavně myslet. Takže jsem si řekla, že kosmo kočka mě třeba naučí být v mazání o něco důslednější. (A zatím se to celkem daří.)



Co se týče vůně, je to klasická Balea. Můžete se tak těšit na typicky sladce cukrátkovou vůni granátového jablka, která mi ze všeho nejvíc evokuje lipo. Co hodnotím jako velké plus je, že se krém velmi rychle vstřebává, takže po nanesení nemám pocit mastnoty, spíše sametový finiš. 

Jak jste si asi všimli, tento výrobek nese označení vegan, což znamená, že nebyl testován na zvířatech. (Nově jsou takto označeny i další výrobky této značky.) Ačkoliv tento produkt nepoužívám denně, má mazací morálka se s ním výrazně zvedla. (Snad to vydrží.) 

Pokud hledáte ucházející krém za pár korun a netrpíte zvlášť citlivou pokožkou, mohu ho jedině doporučit. Jako jediné mínus bych hodnotila, že se jedná o limitku, ale jsem si jistá, že ve stálém portfoliu značky najdete obdobný produkt, jen ne s tak nápaditým obalem.


Jako další tu mám šampon pro suché vlasy bez silikonů, doplněný o pravou kokosovou vodu. 

Po tomto šamponu jsem sáhla zcela spontánně. V předešlých týdnech jsem používala červený Garnier Botanic Therapy, který byl sice dobrý, ale nezaujal mě natolik, abych pro něj do obchodu běžela znovu. A tak jsem stála mezi regály a přemýšlela jsem, co by ho mohlo plnohodnotně nahradit. Jako první mě zaujal růžový šampon ze stejné řady, ale s přídavkem z ovsa. Chvíli jsem studovala všechny další možnosti, váhala jsem mezi modrým a růžovým, ale nakonec jsem se rozhodla pro modrý. Jedním z důvodů byl i fakt, že růžový je určen pro citlivé vlasy a nebyla jsem si zcela jistá, co přesně bych si pod tímto pojmem měla představit, (napadá mne snad pouze citlivá pokožka hlavy.)


Aby se případný pozitivní efekt znásobil, rozhodla jsem se, že k němu do košíku přihodím i kondicionér, který má napomáhat při rozčesávání vlasů, což se hodí vždycky. Tentokrát to ale nevypadá, že by v jeho obsahu byla použita kokosová voda, jelikož na zadní straně tento údaj chybí. Ale za tu cenu je jasné, že nelze očekávat žádné zázraky, (stejně, jako u drtivé většiny jiných šamponů na trhu).

První věc, které jsem si během umývání vlasů všimla bylo, že šampon pění mnohem méně, než již zmíněný Garnier. Nevím, zda se o to trochu zajímáte, ale obvykle se jedná o znak, že je v produktu méně chemie. Kdo na to není zvyklý, může pak na vlasy dávat více šamponu, než by bylo potřeba, protože má pocit, že když není pěna, vlasy nejsou umyté. :) Po opláchnutí jsem na konečky a do délek nanesla kondicionér a nechala jej krátce působit. 

Po vysušení vlasů jsou vlasy krásně čisté, lesklé a voňavé, (jemná vůně kokosu se v koupelně vznáší ještě asi hodinu). Vlasy šly také velmi dobře rozčesat, hlavně za mokra, kdy jsem se je chystala vysušit fénem.

Fakt, že jsou oba produkty bez silikonů, se na mých vlasech ale nepatrně odrazil. Podrosty jsou trochu více patrné, protože je žádný silikon nesplácne k hlavě. Na druhou stranu - neměnila bych, protože silikon vlas obalí, čímž vytvoří hůře prostupnou vrstvu, když chcete vlasu dodat extra výživu zvenčí. Takže jsem ochotná tuto drobnou komplikaci podstoupit. Ostatně, není to nic, s čím by si nedokázalo poradit tužidlo. 



Oba výrobky opět nesou označení vegan. A oba obsahují betain, který byl získán z řepy.*

*Vzala jsem do ruky Google a z výsledků jsem zjistila, že betain na sebe váže vlhkost, takže jsem dospěla k závěru, že ji pak lépe uzamkne ve vlasech. Jinak je hodně používán v doplňcích stravy.

Mé závěrečné hodnocení tedy zní - pokud hledáte obstojnou péči o vlasy, nebo chcete zkusit šampon bez silikonů a nechcete za něj dávat velké peníze, určitě se na řady těchto šamponů podívejte. Asi bych tyto produkty úplně nedoporučila těm, kteří si přejí výrazně podpořit růst vlasů, případně těm, kteří trpí nějakým závažnějším problémem, (i když, absence silikonů by mohla být částečně prospěšná, kdo ví). Případně těm, kteří nedají na silikony dopustit - znám totiž případy, kdy se po použití šamponu bez nich konalo velké překvapení, kdy byly vlasy výrazně méně poddajné. 

Pokud vás ale nic z toho neodradilo, pak směle do toho.

P.S. Ještě jsem si koupila čistič štětců od Ebelin, který je super. Odličovací tampony ale kupujte raději někde jinde.

neděle 25. února 2018

Allt bra: Co mi dala Skandinávie?

Málokdo ví, že jsem vystudovaná Skandinavistka. S touto informací se pojí trochu víc, než jen čtení knížek od Astrid Lindgren, nebo poslech hitů od ABBY. V době, kdy je severská kultura tak populární, jsem se musela zamyslet nad tím, jak sever ovlivnil můj přístup k věcem a to, kam v životě směřuji.

Takže, jdeme na to.

Stockholm, Gamla Stan 2014. (C) Catherine Black

Prakticky pokaždé, když vyslovím obor svých vysokoškolských studií, mi někdo položí otázku: ,,Proč zrovna Skandinávie?''

A já se vždy pouze pousměji a vzpomenu si, že za ty začátky skutečně mohla Astrid, protože se mi hojné množství jejích knih dostalo do ruky už v době, kdy jsem se sotva naučila číst. Ještě teď si čas od času ráda přečtu Děti z Bullerbynu, nebo méně známou Lottu z Rošťácké uličky. Moji rodiče milovali ABBU a jejich písničky jsem už ve druhé třídě uměla prakticky nazpaměť. V té době by mě asi v životě nenapadlo, kam mě tyhle střípky z dětství jednou přivedou.

O mnoho let později už jsem se šrotila na přijímací zkoušky Skandinávských studií na katedře Germanistiky, nordistiky a nederlandistiky na FFMU. Už při prezentaci oboru na dni otevřených dveří jsem věděla, že je to přesně to místo, kam patřím. (Někteří mě se smíchem obviňují, že jsem svoji duši prodala za sušenky, které jsme během prezentace degustovali.)

Za dobu, kdy jsem byla se severskou kulturou a jazykem v denním kontaktu, jsem si osvojila spoustu zajímavých věcí.

Jazyk: Bylo by velmi nemoudré ho nedat hned na první místo. Švédština mě intenzivně provázela životem po tři dlouhé roky a vůbec nelituji toho, že jsem se do ní pustila. Je trochu škoda, že nemám přístup ke knihám v originále, (i když - knihovna naší katedry nikdy nespí), ale i tak se alespoň snažím o pravidelné sledování zpráv a filmů, (když zrovna nekomunikuji s přáteli). Dnes ráda vzpomínám, že před nástupem do školy jsem věděla maximálně to, jak se řekne mrkev. (Pokud by vás to zajímalo, tak mrkev se ve švédštině řekne morot, foneticky mú:rút)

Lidé: Zjistila jsem, že seveřané vůbec nejsou tak depresivní, jak si o nich každý myslí. Všichni Švédi, se kterými jsem se kdy setkala, byli naopak velmi milí a přátelští. Také bych si přála, aby i u nás bylo tolik pozitivních a příjemných lidí. 

Kultura: Severská kultura je opravdu bohatá, během studií jsme se věnovali podrobně všem zemím. Přijde mi fascinující, jak si každý národ zakládá na úplně odlišných věcech, ačkoliv mají k sobě všichni neskutečně blízko. Na Islandu stále jedou starověké Ságy, Dánsko miluje produkci detektivních seriálů, Švédsko zase hltá svoji královskou rodinu. Všichni dohromady milují pohyb v přírodě, jídlo, hudbu a posezení s přáteli.

A také všechny pojí špatná dostupnost alkoholu. Ještě dnes si pamatuji, že si někteří při návštěvě Brna v obchodě fotili regály s alkoholem a hořce plakali, proč to tak nefunguje i u nich doma.

Cestování: Nelze nezmínit i četné cestování po Švédsku. Zásahem osudu jsem měla tu čest projet si poměrně velký kus této země a párkrát se plavit po Baltu. Pokud nevíte, kam zamířit na další výlet či dovolenou, můžu vám vřele doporučit návštěvu Stockholmu a Uppsaly, (ve které se mj. nachází mohyly vikingů, starověký skanzen a monumentální katedrála Domkyrka). 

Dlouho jsem tam nebyla, ale cítím, že už mě opět svrbí prstíčky a brzy se pustím do objevování nových míst. Na mém seznamu se aktuálně nachází: vidět polární záři a zažít polární den, kdy slunce nezapadne za obzor. (Polární noc už mám zdárně za sebou.)

Fika: Kdo neví, co je fika, (čti fíka), ten neví, o co přichází. Dá se říct, že je to takový ekvivalent čaje o páté. Kdykoliv během dne si každý Švéd udělá několik minut času, aby si odpočinul od práce, posadí se k hrnku s kávou, ke které přihodí nějakou tu kanelbullu, (tj. skořicového šneka), sendvič s koprem a lososem nebo jinou chuťovku, a nic nedělá. Povolená je pouze přátelská konverzace s dalšími lidmi. Osobně si myslím, že je to dobrý způsob, jak obnovit síly a utužit vztahy v práci i v rodině. 

Na fiku Švédům ani mě nesahejte, je posvátná.

Lagom: Ačkoliv se slovo lagom v dnešní době přetřásá poměrně často, najde se stále dost lidí, kteří nevědí, co toto slovo znamená. Když je něco lagom, není toho ani málo, ani moc. Je to taková alternativa našeho: tak akorát. Jeho výhodou je, že se dá aplikovat téměř na cokoliv - lagom můžete jíst, lagom se můžete oblékat a tak podobně. Člověk začne více přemýšlet o věcech, které dělá a myslím, že může i přispět k lepšímu životnímu stylu.

Tohle je poměrně základní výčet toho, co mi Skandinávie dala. Bylo by toho samozřejmě mnohem víc. Díky svým studiím bych se pravděpodobně nikdy nedostala ke hraní divadla a nikdy bych nezažila ten pocit, kdy po odehraném představení ke mě běží davy mladých Švédů, aby mi pogratulovali k výkonu. Nikdy bych se neinspirovala určitým duševním minimalismem, který člověka ponouká některé věci zkrátka neřešit. A nikdy bych si neodvezla spoustu úžasných vzpomínek a zážitků.

A na závěr si dáme jednoho Håkona. 


P.S. A já se teď vrátím ke čtení Islandské detektivky.

čtvrtek 22. února 2018

Na kávičku do města: Focení s L. Puchrikem

Určitě znáte ty dny, kdy je zatažená obloha, studeně fouká a kdyby to šlo, vůbec byste nevystrčili nos z domu. (Jeden takový den tu máme zrovna dnes.)

Jelikož ale fotografický svět nikdy nespí, rozhodla jsem se svoji nechuť překonat a domluvila jsem si focení s Lukášem Puchrikem. Cíl byl jasný - zkusíme najít zajímavý interiér a nafotíme něco u kávy. Nějak se stalo, že místo toho, aby naše první kroky vedly do kavárny, zamířili jsme do prostor nově zrekonstruované tržnice na Zelném trhu, (která má, mimo jiné, naprosto úžasný výhled ze střechy, kde si můžete sednout a vychutnat si Brno z ptačí perspektivy).

Vyškrábali jsme se do druhého patra, které jinak slouží k realizaci trhů, a dali jsme se do práce. Hlavním cílem bylo zhotovit několik fashion portrétů a zároveň využít možnosti, které prostor nabízel.

Jakmile nás to přestalo bavit, (já tomu obvykle říkám vyčerpání všech dobrých nápadů), vydali jsme se do kavárny. Bohužel - ta, kterou jsem měla vytipovanou, už nefunguje. Takže jsme chvilku bloumali městem, než jsem přišla s osvědčenou klasikou. A tak jsme si šli sednout do druhého patra Zemanovy kavárny na Josefské. (Ano, je to ta kavárna, o které si všichni mylně myslí, že ji navštěvují pouze důchodci. Mimo jiné - mají tam výborné zákusky.) Vybrali jsme si stoleček v rohu u okna, abychom nikoho nerušili, a dali jsme se do focení s šálkem kávy.

Tam jsme si s Lukášem hezky popovídali, hlavně tedy o našich zkušenostech s cestováním a jakmile nadešel čas, v přátelském duchu jsme se rozešli.

A jak to nakonec dopadlo?

Foto & úprava: http://www.lukaspuchrik.cz

Foto & úprava: http://www.lukaspuchrik.cz

Foto & úprava: http://www.lukaspuchrik.cz

Foto & úprava: http://www.lukaspuchrik.cz

A nakonec - jak vypadá ona zmiňovaná vyhlídka? 



Tuhle romantiku jsem zachytila při páteční výpravě za kávou a makronky s mojí drahou Morganou.


neděle 18. února 2018

Sladká tečka: Jak jsem pekla Napoleonky

V poslední době se toho událo poměrně hodně, což zapříčinilo moji enormní chuť něco upéct. Totiž - abyste tomu rozuměli, pečení je pro mne činnost, u které si dokonale vyčistím hlavu. Těstu je obvykle jedno, že jste nespolečenští, když přemýšlíte nad náměty článků nebo právě řešíte akutně přecpaný harmonogram. Navíc - tato činnost obvykle udělá radost více lidem, než jen mě. Málokdo pohrdne zákuskem, pro který nemusel udělat vůbec nic, že? :)

Není tomu tak dávno, co mne v televizi upoutala reklama nejmenované firmy na obdobný produkt. Jelikož jsem o Napoleonkách nikdy nic neslyšela, má představivost začala pracovat na plné obrátky a v hlavě mi začaly rezonovat otázky: ,,Z jakého je to těsta?'' a ,,Co je to za náplň?''

V tento moment už beru do ruky telefon a začínám googlit, co že to vlastně je a zda je v mých silách to vyprodukovat i v domácích podmínkách.


Někdy si říkám, že kdyby můj zápal pro pečení viděl děda a praděda, měli by ze mě velkou radost. Oba byli cukráři a troufám si tvrdit, že svou profesi oba milovali*, (soudě podle četných záznamů z cukrářské výroby, které se po nich dochovaly). Můj úplně nejoblíbenější kousek je cukrářská kniha z roku 1931, kterou jsem obdivovala už v době, kdy jsem ještě neuměla pořádně číst. Ještě dnes si do ní občas zaskočím pro inspiraci.

*Stále si pamatuji, jak si ze mě děda dělal legraci, když říkal, že s třešní v rumu se musí zacházet velmi obratně, než se dostane do bonbónu, protože vše musí být hotové dřív, než na ni dopadne kapka čokolády.

Omluvte můj výběr nefotogenického tácu. Bohužel, na žádný jiný se mi dezert nevešel.

Velmi mne překvapilo, jak je tvorba tohoto dezertu jednoduchá. K jeho přípravě vám bude stačit pouze balíček listového těsta, kondenzované mléko, máslo a trocha ořechů. 

Pokud vás zajímá přesný postup:

Listové těsto rozválíte do tvaru obdélníku a rozkrojíte ho na dvě stejné části, které dáte upéct do trouby na 180° asi na 15 minut. (Těsto v každém případě pravidelně kontrolujte, abyste předešli případným nehodám.) Mezi tím vyšleháte celé máslo, (nebo jakýkoliv jiný tuk, který je vhodný pro přípravu krémů), a celou plechovku kondenzovaného mléka do krému. Jakmile placky těsta zchladnou, na první placku nanesete část krému a přiklopíte jej tou druhou, kterou taktéž potřete krémem úplně nahoře. Nakonec posypete posekanými vlašskými ořechy.


Tento dezert měl u nás svoji premiéru a troufám si tvrdit, že byla úspěšná, (soudě dle toho, jak rychle zmizel z lednice). Úplně klidně si dokážu představit, že tyto řezy připravím někomu místo dortu k narozeninám. 

Jediné varování - tyto řezy jsou opravdu velmi sladké, což nemusí vyhovovat úplně všem. Případnou intenzitu lze regulovat menší porcí nebo šálkem černé kávy.

úterý 13. února 2018

Styl: Buď ho máš, nebo...

Dnešní článek jsem se rozhodla věnovat stylu. Stylu, který z nás dělá rozpoznatelnou ikonu v moři ostatních lidí na světě. Proč zrovna styl, ptáte se možná sami sebe. Je to totiž jedna z nejdůležitějších esencí našeho sebevyjádření. 


O tom, co je móda a co styl, už jsem v minulosti něco řekla, (přečíst si to můžete ZDE). Dnes bych se ale chtěla zamyslet nad tím, jak onen pojem ''styl'' vlastně uchopit. 

V první řadě - bez toho, aniž byste provedli generální čistku ve svém šatníku, to asi úplně nepůjde. Ačkoliv to říkám stále dokola, neodpustím si to ani dnes. Ve skříni máme často hromadu věcí, které už neodpovídají našemu vkusu, potřebám a často i velikosti. Všechno, o čem víte, že se vám už nelíbí, nedá se to nosit nebo vám to nepadne, se nemilosrdně zbavte. Onen prostor ve skříni pak zaplníte něčím lepším.

Co je taktéž důležitou definicí stylu je fakt, že styl není móda. To znamená, že styl nelze vybudovat se silným důrazem na to, aby vám neuteklo nic z toho, co se zrovna nosí. (Proto u mě ve skříni není třeba ani jedna parka. A už vůbec ne ta s divně růžovým kožichem.) Z pozice bývalé módní redaktorky si dovolím říci, že móda je tak trochu jako instantní kouzlo. Dokážete s ní vytvořit mnoho hravých outfitů, ale pokud s ní nedokážete správně zacházet, často dokáže slepé následování trendů spíše uškodit. Vyberte si několik kousků, které odpovídají vašim představám o kráse a zbytek klidně ignorujte.

Spíš, než abyste propadali davovému šílenství, zkuste svůj styl vybrousit k dokonalosti tím, že vsadíte na neotřelé a originální oblečení a doplňky. (Můj poslední úlovek je vintage rukávník, který bude super kouskem, když půjdu na ples nebo do divadla.) Osobně miluji experimentování a hledání pokladů na nejrůznějších bazarech a v second handech. (Tak světlo světa spatřila kabelka vykládaná kameny, společenské šaty nebo elegantní pudřenka.) Pokud na to zrovna nejste a dáváte přednost modernějšímu řešení, pak pro vás může být cestou některý ze zahraničních e-shopů, kde najdete spoustu kousků za pár korun. (Ostatně - i Dita von Teese přiznala, že spoustu věcí nakupuje na eBay.)

Díky stylu můžete také ukázat, kdo doopravdy jste - nezáleží vůbec na tom, zda jste fanoušci cvičení, kancelářské módy nebo kreativní bohémové. Pokud se nebudete bát odvázat, můžete i vy vypadat, jako byste právě vypadli ze svého oblíbeného časopisu, filmu nebo jakéhokoliv jiného média, kterému zrovna dáváte přednost. Osobně nejsem nijak striktně ani proti kombinování vzorů, barev a materiálů. Kostky s puntíky nebo dva florální vzory spolu nemusí nutně neladit. V zásadě by ale pro všechny případy mělo platit, že věci by měly být čisté a dobře padnout. 

Na co dalšího byste měli myslet při budování vlastního stylu?

- Na to, jaké jsou vaše zájmy. - Pokud mě extrémně baví sport, asi se nebudu nutit k chození v lodičkách. Když dávám přednost intelektuálním debatám s knihou u kávy, pravděpodobně nebudu sahat po kšiltovce.

- Na to, jak se cítíte a vnímáte. - Pokud se vnímáte jako boss, pak asi nebudete nosit trička s infantilními zvířátky, ale sáhnete spíše po košili. Když se cítíte jako éterická víla, pak vás asi nebudou bavit rifle a dáte přednost tylové sukni. 

- Na to, co chcete světu říct. - Světu můžete svým vzhledem říct poměrně hodně. Milovníci dokonale padnoucích kousků například dávají světu signál, že si potrpí na kvalitní věci a preciznost. Pokud ven půjdu v sukni těsně pod zadek a s výstřihem až k pupíku, také tím světu cosi sděluji, ale pravděpodobně to není nic, o co bych stála.

- Na to, aby měl šatník hlavu a patu. - Aby to všechno fungovalo, je potřeba, aby měl celý šatník nějaký koncept. Proto neuškodí mít po ruce několik neutrálních a nadčasových kousků, které lze libovolně kombinovat mezi sebou, nebo jejich jednoduchost rozbít něčím výraznějším a trendovým.

Tak trochu doufám, že se brzy začnu na ulici potkávat s více kreativními lidmi, kteří se nebojí vyjádřit sami sebe prostřednictvím oblečení. Ačkoliv se ten monolit uniformnosti začíná pomalu rozbíjet, myslím si, že nás čeká ještě hodně dlouhá cesta, než dospějeme k tomu, jak se lidé oblékají v zahraniční.

Ale nevzdávám to. Myslím si, že mnoho lidí má strach z toho, že by na sebe poutali, (z jejich pohledu), příliš mnoho pozornosti. Jakmile se hrany trochu obrousí, budeme na tom mnohem lépe. Důležité je to nevzdávat a jít si za svým. Někdy k tomu potřebujeme jen lehce popostrčit.

Teď ale nechám promluvit divu.



P.S. Neberte se tak vážně. Občas je styl trochu i o tom, být tak trochu herec. A v roli režiséra jste vy.