Expedice Pálava: hrady, divočina a oslava narozenin.

Teploty se konečně trochu umoudřily, což znamená, že nadešel čas trávit více volných chvil někde venku. Navíc - proč nespojit příjemné s užitečným? Má sestra má tento víkend narozeniny, což si samo o sobě žádalo něco zajímavějšího, než jen sedět a tlachat u dortu v pohodlí domova.

Po dlouhém přemýšlení jsme se shodli, že na její počest uspořádáme expedici po Pálavě, kterou máme, coby kamenem dohodil. Všechno jsme pečlivě naplánovali, takže už nezbývalo nic jiného, než čekat. (Jo, a taky vymyslet vhodný dárek.)

K tomu vymýšlení dárků se ještě na chvilku vrátím. Letos to totiž nebylo vůbec jednoduché. Vzhledem ke stále probíhající rekonstrukci domu jsem musela vyloučit všechny své obvyklé dárky, jakými jsou kosmetika či knihy. Přeci jen - ani na jedno nemáte při stavebních pracích moc chuť ani čas. 

Nakonec jsem se ale uchýlila k tomu, že jsem své sestře jako dárek sestavila dárkový balíček na míru, do kterého jsem vybrala věci, o kterých jsem si byla jistá, že ji potěší. Když byl balíček doma, při jedné cestě na nákup mi v obchodě padl zrak na relaxační polštář ve tvaru sovy. Moje sestra sovy miluje, takže nebylo pochyb, že se mnou odejde domů.

Bylinná koupel se dá použít jak na tělo, tak na vlasy. Do balíčku jsem taktéž přihodila obligátní čokoládu, tentokrát v kombinaci gurmánského dua s okvětními lístky květin. A nakonec - alkohol by taktéž neměl chybět, takže si do balíčku našla cestu i malá placatka griotky.  

Sova má uvnitř mikroperličky, takže se dokáže přizpůsobit tvaru těla.

Předání dárků proběhlo už v pátek, protože celý sobotní den byl zasvěcen již zmíněné expedici. Ráno jsme se nasnídali, sbalili jídlo, (protože cestou jsme pořádali piknik), a vydali jsme se do Pavlova, kde jsme zaparkovali a začali se pomalu škrábat na Děvičky. Cestou v lese nás obklopila záplava sněženek. Měla jsem chuť si jich pár natrhat, ale nejen, že jsou chráněné, ale také jsem tušila, že by celou akci nezvládly v dobrém stavu.

Na hradě jsme se pokochali vyhlídkou a dali si první část z našich piknikových zásob. Krom vína a čaje jsme se pustili do vaječných chlebů a hummusu.

Krásné počasí vyhnalo na hrad poměrně hodně lidí, i tak jsme ale měli ve strážní věži celkem soukromí. Uznejte, že kvůli tomu výhledu byste se k tomu výšlapu také přemohli.

Po prozkoumání zříceniny jsme se přes hřeben, (či stolovou horu, chcete-li), vydali směrem k Sirotčímu hrádku, který se nachází na kopci nad Klentnicí. Vždycky mě hrozně zajímalo, jak dlouho trvá přejít celý vrch  Pálavy z jedné strany na druhou. (Dnes ráno už to vím. Při svižné chůzi hodinu a čtvrt.)

Co by to ale bylo za výlet, kdybychom nedělali i krátké odbočky na vyhlídky a nezkoumali zvláštnosti místního terénu. Cesta tam nám tedy zabrala podstatně déle, než jsme si mysleli, takže jsme do Klentnice dorazili těsně před pátou odpoledne.

Prošli jsme Klentnicí a vydali jsme se asi na dvacetiminutový výšlap na Sirotčí hrádek, (odkud je, mj. vidět i Svatý kopeček v Mikulově). Protože se už připozdívalo, cestou jsme už mnoho dalších turistů nepotkali. Takže jsme měli celou zříceninu převážně sami pro sebe.

Přístupné je pouze torzo paláce. Zbytky strážní věže, (na balvanu po levé straně), jsou nepřístupné. I tak se dostat nahoru znamená poměrně velké dobrodružství, díky kterému se hezky prolezete ve skalních proláklinách a jediné, co vás dělí od poměrně strmého pádu ze skály, je masivní kovový řetěz, který je připevněný po straně. Vyšplhali jsme až do toho úplně prvního okénka dole ve věži. :)

Cestou zpátky už bylo slunce dost těsně nad horizontem. Bylo tedy nutné přidat do kroku, protože nás ještě stále čekala celá cesta přes horu až do Pavlova. Na poklidný piknik pod hradem už tedy nedošlo.

Z Klentnice jsme se vydali po modré turistické značce, která skýtala o něco pohodlnější variantu, než cesta, po které jsme původně přišli, (ta ale měla pro změnu zajímavější výhledy do kraje). Vedla nás převážně po vrstevnici a veškeré významnější klesání a stoupání bylo po schodech.

Zhruba ve čtvrtině naší cesty slunce zapadlo, takže situace začala být poněkud méně standardní. Terén byl značně rozbahněný a pod nohy se nám pletly kameny a kořeny. Úplná tma nastala při absolvování posledního úseku - od vysílače směrem k Děvičkám. Naštěstí se jednalo o poměrně krátký úsek cesty. Svítit bylo potřeba už jen při sestupu od hradu do Pavlova. (Už při cestě nahoru jsem si všimla, že je svah prošpikován balvany a systémy kořenů. Kdo by to riskoval?)

Nakonec jsme zdárně dorazili v pořádku k autu.

Výlet to byl krásný a myslím, že oslava narozenin s ním spojená se taktéž povedla. Jen tedy musím dodat, že poslední fáze celé akce byly značně vyčerpávající a vzhledem k okolnostem i celkem dramatické.

P.S. Žádného ducha z hradu Děvičky jsme při cestě zpátky nepotkali.